O korona viru toho bylo za poslední měsíce napsáno, natočeno a řečeno hodně, v myšlenkách lidí pak toto téma rezonuje o to víc, přesto se i já chystám přihodit další větvičku do už tak rozsáhlého informačního požáru, který půjde jen stěží uhasit. Není totiž pochyb o tom, že se nyní nacházíme v bodě, o kterém budou historici budoucích časů hovořit jako o přelomovém, nicméně příčinou této změny není současná pandemie, ta je pouze expresivním vyústěním letitých, společensko- psychologických procesů, které se celé dekády vrstvily v našem podvědomí a jako společnost nás učinily zcela bezmocnými proti jejich vyvrcholení, které probíhá právě teď a přímo před našima očima.
S rozvojem vědy a techniky jde ruku v ruce také pohodlí, nic už není obtížné tak jak bývalo dříve, stačí stisknout tlačítko, nadiktovat pár vět do telefonu, pohodlně se usadit a snít. Snít sny jiných, které považujeme za své. Osobní interakci postupně nahrazuje virtuální realita, zvídavost se stala obětí pravdy úderných titulků, které namísto kritického myšlení vyžadují pouze stádní příslušnost k určité bublině, ve které se jinakost, či sebemenší odlišnosti nepromíjí. Na místo boje za svobodu tajíme dech u popravy Williama Wallise a přesvědčujeme sami sebe o tom, že bychom vytrvali stejně, jako jeho romanticky ztvárněná filmová verze. A když náhodou přijde problém, který se nás přímo fyzicky týká, tedy problém se zdravím, vyřeší ho přece současná medicína. A ona ho také většinou vážně vyřeší.
A tak se postupně trápení, bolest, problémy a smrt stává reálií z televize, fenoménem z filmů a z okrajového zpravodajství o dění ve válečných, či jinak postižených zónách světa, strašákem z románů a historie, chimérou dávných časů, která se nás, ani našich blízkých netýká. „Mě se tohle přece stát nemůže.“ Přesto všechno víme, že ani zázračná medicína není všemocná, a tak se balíme do složitějších a komplexnějších bezpečnostních norem a předpisů, které nás mají uchránit před námi samými.
Dveře, které bylo dříve možné kdykoliv otevřít nyní svítí a houkají a otevřou se jen tehdy, když elektronika uzná za vhodné, články ze všech možných částí i nečastí internetu na nás chrlí obsah, který říká, co vše je pro nás škodlivé a legislativa kráčí podobným směrem, rychlost, kouření a celkově chování mimo předepsaný rámec přece zabíjí. Blízkost zabíjí. Život zabíjí…
Důležitým se tak stává věk dožití, magické číslo z dokladů a později z úmrtního listu, to, co je mezi narozením a smrtí se však nepočítá. Hlavní je přežít, a to za jakoukoliv cenu, nehledě ovšem na kvalitu života.
Čím víc lpíme na životě, jakožto fyzické existenci, tím méně tento život odpovídá původnímu smyslu slova, čím více se snažíme přežít, tím méně žijeme. A čím méně žijeme, tím více na svém životě lpíme. Nemrtví nechtějí žít, ale ani zemřít, chtějí pouze existovat, a to nejlépe neomezeni časem.
Strach o vlastní existenci v kombinaci s vodopádem informací ze všech možných i nemožných médií, ze kterých si programově vybíráme jen ty největší senzace, čemuž se ony, v rámci zachování vlastní existence, rády programově přizpůsobí, pak tvoří koktejl, který můžeme nazvat smrtícím. Smrtícím nikoliv v pravém smyslu slova, ale smrtícím pro naše vnímání světa, pro naši nezávislost, pro naši svobodu.
Je těžké psát tento text v situaci, ve které může být autor kdykoliv nařčen z cynismu, ze znevážení hodnoty lidského života, z bezcitnosti, nebo z pohrdání lidskosti, jenže za co stojí život ve strachu a existence bez žití?
Na toto si už musí odpovědět každý sám, nabízím tu pouhý podnět k zamyšlení, od kterého se bude odvíjet naše budoucnost. Strach s minimálním rizikem, omezení na každém kroku a všudypřítomná kontrola a délka dožití přibližující se nekonečnu, nebo nejistota života, svoboda jednání i myšlení, volnost podmíněná vlastním morálním imperativem, nikoliv předpisy, a to i přes zvýšené riziko?
Jedná se samozřejmě o dva ideální body a vše, co se reálně děje, se odehrává na škále mezi nimi. Záleží jen na nás, na kterou stranu se přikloníme, nebo přiklonit necháme.
Ale, doufám, že se pletu, kurz byl už dávno nastaven a nezbývá než doufat, že se kyvadlo dějin vychýlí opačným směrem co možná nejdříve.
Autor příspěvku:Kamil Kuběna
1.5.2020, Schwäbisch Hall, Německo.
20
20
20
Czech